MĚSÍČNÍK KRUŠNÉ HORY - ZÁPAD

Krajkářství v Krušnohoří (3. část) / Lenka Zubačová, Muzeum Karlovy Vary

Ve třetím a závěrečném dílu seriálu o krušnohorském krajkářství se zaměříme na krajkářské školství a obchod s krajkami.

Krajkářské školství

První krajkářskou školu v českých zemích zřídila už roku 1767 v Praze Marie Terezie, která omezila dovoz krajek a měla zájem na zvýšení kvality tohoto zboží produkovaného v Čechách. Pozvaná učitelka z Nizozemí naučila 118 dívek vyrábět tzv. bruselský typ krajky a krajku zvanou „blonda“.

Rovněž František I. se snažil posílit výrobu krajek v Čechách, zejména poté, co Habsburkové ztratili Nizozemí a s tím i zdejší proslulé krajkářství. František I. založil v roce 1806 ve Vídni státní krajkářskou manufakturu, kterou vedla opět krajkářka z Nizozemí v níž se složité vzory učilo i 32 žen z českého Krušnohoří – z Jáchymova, Božího Daru, Perninku, Abertam a Kraslic. O sedm let později císař založil v Krušnohoří pět škol, výuku v nich zpravidla vedly ženy, které absolvovaly kurs ve Vídni. Postupně vzniklo až 15 škol, ale jejich existence byla zpravidla velmi krátká – jen školy v Kraslicích, v Jáchymově a v Lokti byly v činnosti až do roku 1918, zatímco další školy na Božím Daru a na Měděnci zanikly podstatně dříve. Podle úřední zprávy kolem roku 1880 pracovalo v Krušnohoří na 16 743 krajkářek.

Zvyšování odborné úrovně paličkářek bylo velmi důležité, neboť musely obstát v nerovném konkurenčním boji se strojovou produkcí krajek. Bylo třeba přihlížet k nejnovějším módním trendům v Belgii a ve Francii. Druhá polovina 19. století proto probíhala v duchu vedení výuky belgickými mistry (Pernink, Krajková, Oloví, Krásná Lípa, Přebuz, Jindřichovice, Nejdek, Rudné, Boží Dar a Kraslice). Státní krajkářská manufaktura byla v roce 1817 přeložena z Vídně do Prahy. Platy učitelek, materiál i náklady na prodej krajek těmto školám financoval stát.

Školské krajkářství mělo za úkol udržet krajkářství v tradičních oblastech, zvýšit úroveň zručnosti a pěstovat smysl pro vkus, škola též rozvíjela technickou dovednost krajkářek. Zavládla tendence výroby krajek podle žádaných vídeňských či bruselských předloh, které se postupně mísily s charakteristickými místními vzory.

V roce 1879 byl ve Vídni zřízen Ústřední krajkářský kurz, který trval 10 měsíců a měl dvě sekce: pro paličkovanou a šitou krajku. Absolventky se mohly stát učitelkami na místních školách. Kvalita ručně paličkovaných krajek byla díky kurzům natolik povznesena, že se těšila té nejlepší pověsti. Výrobky dosáhly vlivem podpory vlády takového stupně dokonalosti, že byly prodávány pod jménem „rakouské“ a byla jim dávána přednost před krajkami dovezenými.

První světová válka byla ranou i pro krajkářské školství. K úpadku přispěla i špatná jakost a nedostatek nití. Po roce 1918 byl založen Státní školský ústav pro domácí průmysl v Praze, pod nějž přešlo 26 škol s 2 181 žákyněmi, v tomto období bylo v Krušnohoří šestnáct škol. Vzory pro paličkované krajky tvořili výtvarníci. Ústav se snažil od počátku své činnosti odstranit následky předválečného vídeňského centralismu a vrátil se k českým vzorům. Dbal, aby předváděné vzory ve školách měly osobitý český ráz.

V roce 1936 bylo v Krušných horách v provozu k výuce paličkované a šité krajky dokonce 25 škol. K později založeným školám patřily například Háje u Potůčků a Jelení. Do krajkářských škol chodily většinou dívky odpoledne po skončení výuky na obecní škole. Před druhou světovou válkou připravilo ministerstvo obchodu návrh zákona na ochranu ručních krajek. V té době byl náš krajkářský průmysl důležitou složkou vývozu, vývoz krajek dosahoval hodnoty 5 milionů Kč. Německou okupací byla státnímu školskému ústavu odňata správa krajkářských kurzů v pohraničí.

Po druhé světové válce nebyla většina původních škol na české straně Krušnohoří obnovena. V Oloví a Krajkové byly školy zrušeny v roce 1951, v roce 1964 se Státní školský ústav pro domáckou výrobu přeměnil na Školský ústav umělecké výroby, pod jehož správu spadala jediná krajkářská škola pod Krušnými horami v Chomutově (od roku 1969), která existovala do poloviny 90. let. V posledních letech je paličkování zájmovou činností, krajkářky pracují pro vlastní potěšení a jen díky tomu se uchovalo tradiční krušnohorské řemeslo dodnes.

V Krušných horách převažovaly typy krajek ze západoevropského okruhu. K nám pronikly díky hbité práci obchodníků, kteří se snažili uspokojit poptávku po zahraničních vzorech například z Bruselu. A tak nové typy krajek v Krušnohoří nevznikaly, paličkovaly se vzory dovezené. Ze saského Krušnohoří pochází jediný původní typ krušnohorské krajky, který vznikl na počátku 20. století v Královské škole paličkovaných krajek a vzorů (Königliche Klöppelspitzen-Musterschule) ve Schneebergu. Vytvořil ji profesor kreslení na této škole Paul Rudolf. Jde o páskovou krajku paličkovanou čtyřmi páry paliček, páska se ve stylu secese rozšiřuje a zužuje. Krajka je velmi jednoduchá, má název schneeberská.

Obchod s krajkami

Až do počátku 18. století byl obchod s krajkami v celých Krušných horách výhradně v rukou saských obchodníků a faktorů. Někdy se dokonce krajky vyrobené na české straně vydávaly za krajky annaberské či míšeňské. Teprve v polovině 18. století se začalo paličkovat ve Vejprtech a v okolí Nejdku, a tak se začínali na trzích objevovat i první čeští obchodníci s krajkami, zatím jen v Nejdku, Jáchymově, Vejprtech a Kraslicích, kde však později převládala krajka šitá.

Paličkované krajky z českého Krušnohoří se prodávaly na trzích až v Plzni a Brně. Část zboží také směřovala do Uher a do Tyrolska, ovšem největší množství krajek putovalo do Saska a odtud dále do západní Evropy, kde se mnohdy paličkované produkty vydávaly za saské. Oblíbeným a dobře prodejným artiklem byly kolem roku 1750 krajky z Nejdecka, speciálně paličkované z černých hedvábných nití.

Jedna z nejstarších obchodních firem, o které s jistotou víme, byla firma Anton Gottschalk & Comp. Byla založena již v roce 1750 v Jelení. Syn zakladatele Jakob Gottschalk měl jedinou dceru Ludmillu, která se provdala za obchodníka s krajkami Johanna Josefa Kunzmanna z Rolavy, sňatkem se obě firmy spojily a v roce 1790 se firma přemístila do Nejdku. Firma měla stálou nákupní stanici v Přebuzi, zboží sem dodávalo na 3 000 krajkářek. Kvalita výrobků firmy Gottschalk byla dokonce oceněna na řadě výstav. Později měla své filiálky i ve Vídni a v Londýně, které existovaly až do roku 1918. První světová válka však vnesla do firmy hospodářské těžkosti, a tak se v roce 1927 neubránila svému zániku, ovšem pokračovatelkou se stala firma Kunzmann, která těžila z tradice a dobrého jména zaniklé rodinné firmy.

Celých sto let (až do druhé světové války) se v lázeňských městech těšily veliké oblibě specializované obchody a stánky. Jen v Karlových Varech bylo takových obchodů s krajkami patnáct. Neprodávaly se v nich pouze krajky z Krušnohoří, ale též zboží z Francie, Německa a Vídně. Nejproslulejším a nejstarším karlovarským obchodech s krajkami byla firma J. E. Günter založená již v roce 1835. Obchod byl umístěn na velmi lukrativní lázeňské promenádě na Staré louce č. p. 345 (dnešní obchod se šperky Halada). Majitel dokonce vydával nabídkový katalog, v němž kromě vyobrazení krajek s číslem artiklu uváděl šíři krajky, cenu za metr a zvýhodněnou cenu při větším odběru zboží. Nutno dodat, že v katalogu zastupují převážnou část nabídky „pravé karlovarské krajky“.

Zavedením strojní paličkované krajky v Krušnohoří, tedy po roce 1830 (bobbinetový stroj byl vynalezen už roku 1809), museli faktoři i obchodníci zaujmout nový postoj, neboť ruční domácí produkci byla zasazena veliká rána. Vekopodnikatelé v krajkářství, kterých tu bylo poskrovnu, si pořídili bobbinetové stroje a obchodovali ve velkém se strojně i ručně paličkovanými krajkami (v Nejdku, v Nové Roli, v Perninku, Kraslicích a Vejprtech). Strojně paličkované krajky přinesly na trh nové složité vzory za nižší ceny. Faktoři ve snaze vyrovnat se této situaci nutili krajkářky, aby se naučily paličkovat komplikované motivy, ovšem za stejnou, ne-li nižší mzdu. Mnohé krajkářky, aby zvládly vyrábět podle nových požadavků, začaly navštěvovat krajkářské kurzy. Kolem poloviny 19. století se výrazně zvýšila úroveň krušnohorských paličkovaných krajek, avšak nijak nezlepšila sociální jistoty obyvatel Krušnohoří.

Od druhé poloviny 19. století bylo krajkářství na české straně Krušnohoří silně podporováno Obchodní komorou v Chebu, která pořádala krajkářské kurzy, výstavy a soutěže v navrhování nových vzorů. Odbyt krajek již nebyl záležitostí pouze faktorů čili zprostředkovatelů mezi krajkářkou a velkoobchodníkem. Krajky se začínaly prodávat prostřednictvím podomních obchodníků v lázeňských městech, začaly vznikat specializované obchody. Hlavním odbytištěm zůstalo, kromě rakouské monarchie, Německo, Anglie a zejména USA, kde se snažili obchodníci prosadit, aby mohli čelit poklesu prodeje v Evropě, způsobeným dovozem čínských krajek s bezkonkurenčními cenami.

Krajka vzniká z jednoho vlákna nebo i z více vláken najednou. Nitě se různým způsobem kroutí, přehazují, prohazují, obtáčejí, uzlují, proplétají, prošívají, špendlík se zapichuje po každém prohození nitě. Vzájemným přehazováním paliček, správným utahováním nití a formováním pomocí špendlíků vzniká krajka. Paliček, tedy i nití, je pro jednodušší práce zapotřebí alespoň osm, pro složité vzory je jich třeba několik desítek.

 

Poduška neboli herdule může býti plochá, kruhovitá nebo válcovitá, poslední jest nejpraktičtější, připouštějíc paličkovati krajku do libovolné délky. Nesmí býti příliš lehká, a proto nejlépe jest nacpati ji míšeninou z písku a drtin či ovesnými plevami, později pilinami, někdy hodně napěchovaným senem nebo slámou. Potažena jest ještě povlakem, kterýžto lze snadno sejmouti a vyprati.

 

Paličky čili dřevěná soustružená vřetánka jsou dvojí: bez obálek a s obálkami nebo též s pláštíkem nebo sukénkou čili převlečnými válcovitými pouzdérky. Prvé jsou starší, druhé novější a výhodnější, neboť niti na nich navinuté a obálkami kryté tak snadno se neušpiní. Nejlepší jsou zhotovené ze dřeva švestkového a lipového, často se dědí. Od paliček se žádá, aby byly hladké a lehké, proto v moderní době se vyrábějí rovněž i z umělé hmoty, kterážto však u paličkářek neoblíbena jest.

Podvinek neboli pruh papíru tuhého, na němž jest vzor nakreslen nebo vypíchán, ovíjí se v středu kolem podušky tak, aby vzor na něm byl naznačen i v místech, kde oba konce podvinku se stýkají, a nebyl přerušen a šel do sebe. Vzory jsou překreslovány ručně, později tištěny tiskárnou.